Nemoc

Cesta za zdravím a změna pohledu na život – nemusí to být každodenní stres. Byl podzim roku 2019 a já už nějakou dobu pozorovala malé stopy krve ve stolici, říkala jsem si, že to jsou asi pozůstatky hemeroidů po porodu, ale když to neustávalo, tak jsem se s takovým zvláštním pocitem objednala na gastro, tam mě vzali téměř hned a po naplánované kolonoskopii mi bylo řečeno, že mám v tlustém střevě desítky polypů. Co šly, se odstranily, ale některé přisedlé bohužel potřebovaly větší zákrok.

Bylo mi tehdy 32 let a já si hned po tomto zjištění řekla „to mám z toho šíleného stresu a tempa co jsem si na sebe naložila, ale já jsem si to vytvořila a já to dokážu vyřešit“.

Absolovala jsem i genetické vyšetření, protože měl můj tatínek před lety nález v tlustém střevě a já byla automaticky zařazena do kategorie „dědičné“. Genetika se ale nepotvrdila. Začala tedy moje cesta velké změny – cesty za uzdravením a návratu ke své intuici. Byla jsem objednaná na odstranění přisedlých polypů, připravovala jsem se, držela jsem dietu, čistila se a v určený den jsem přišla do nemocnice na Borech v Plzni, po dvou hodinách čekání mi bylo řečeno, že se někdo spletl a špatně mě objednali a na ten den se mnou nikdo nepočítá a nemají pro mě místo! Nevěděla jsem jestli se mám smát nebo brečet, ale já se v tu chvíli cítila tak svobodná. Přála jsem si dostat se do péče celostního doktora Honzy Vojáčka, ale měl několikaměsíční čekací dobu. Tak jsem si řekla, že uvidím, že na sobě budu pracovat a do toho všeho přišel c***d a vše se zavřelo a já najednou zůstala doma s jedním školákem a školkačkou a měla čas si najít čas na meditace, dechové cvičení a tak nějak jsem se více dostala k sobě. Představovala jsem si své střevo, jak ho hojím jen pohou myšlenkou. A pak, v květnu roku 2020 jsem se shodou náhod dostala k panu Vojáčkovi – kdy mi sami z Endaly zavolali, že se uvolnilo místo a také jsem se dostala na poslední místo na jeho seminář do Žítkové.

Dozvěděla jsem se tolik informací. razantně změnila jídelníček – žádný lepek, mléčné výrobky, cukr. Hlavně vývary, maso a zelenina spíše tepelně upravená. Začala jsem se rovnat u fyzioterapeuta a léčit duši a trénovat práci se strachem na psychoterapiích. Začala jsem s hojením střeva, ale do toho jsem si hledala i jiného doktora na gastro. Chtěla jsem vědět co se tam „dole“ děje a věděla jsem, že jsou tam stále ty přisedlé polypy. Našla jsem konečně odvahu, dostala se k novému doktorovi, který mě okamžitě objednal do fakultní nemocnice na Lochotín, naplánovali mi kolonoskopii a říkali mi, že to bude určitě zase plné polypů a je lepší to celé střevo vyndat, tuhle informaci jsem se dozvěděla už a začátku roku u jednoho velmi nepříjemného doktora, který mi dělal kolonoskopii tzv. za živa a choval se velmi neurvale, dostávala jsem se z toho několik měsíců a říkala si, že už chápu jak se cítí člověk po znásilnění.

A jak to bylo dál ? Na kolonoskopii, kromě přisedlého polypu bylo vše v pořádku a tak mi naplánovali operaci. Jeden den příjdu, poležím si a po víkendu domů. Naplánovali to na 17.12. a já věřila, že budu v pondělí doma, protože to starší syn slavil narozeniny. Bohužel se při operaci protrhla tkáň mezi konečníkem a pochvou a já prožila děsivý měsíc v nemocnici. Byla jsem na třech reoperacích, ale ani jedna nezabrala, vždy to teklo někde jinde. Nic jsem celý měsíc nesměla jíst a byla jsem na tom ke konci dost špatně, jak fyzicky tak psychicky. Bylo to pro mě asi nejtěžší období v životě a díky epidemiologické situaci nebyly povolené ani návštěvy :-(.

V polovině ledna tam přišel můj ošetřující doktor s tím, že už to operovat nebudou, ale, že mi rovnou, preventivně odstraní celé tlusté střevo. Nevěřila jsem vlastním uším, ale řekla jsem NE a vydržela i šílený psychická nátlak – že pokud si to nenechám odstranit, tak umřu, že mám myslet na manžela a na děti. Řekla jsem ne, chtěla jsem být jen doma s manželem a dětmi. Když jsem se ptala sestry co mám doma jíst, bylo mi řečeno: „dejte si třeba knedlo, zelo, vepřo“ a pan doktor ještě pronesl: „stejně se za pár dní vrátíte, jak to z vás poteče“. Toť k péči v nemocnici, jediný kdo byl úžasný, byla sestra, která se mi starala o pik katetr v ruce, který mi nechaly, ale nikdo mi neřekl, jak se o něj starat.

Přišla jsem domů a učila se chodit, jíst a spát. Zhubla jsem na 42 kg (při výšce 159 cm). Manžel se o mě úžasně staral a já věřila, že se vše zahojí a i když se všude na internetu psalo, že píštěl nezaroste, u mě se tak stalo. Našla jsem si pak soukromého doktora, který mi udělal magnetickou rezonanci a zjistil, že tam jedna píštěl je, ale ona už nic nedělala. To bylo cca 2 měsíce po tom co jsem přišla domů z nemocnice.

Trochu to zkrátím. Jak jsem na tom teď? Věřím svému tělu, jím věci co mi dělají dobře. Nestresuji se, miluji svojí práci. Jsem floristka a připravuji v Plzni krásné květiny na zakázku a možná i ta myšlenka aby bylo vše dokonalé mě dohnala tam kde jsem skončila, ale teď vím, že to jde i jinak. Vím, že jsem pro někoho možná nepřizpůsobivý pacient, ale já věřím v sílu svého těla. Moje cesta nekončí, ale naopak začala 🙂 Rodina, víra, nejbližší přátelé a víra v samu sebe, kterou jsem konečně našla. Ano, všechno mě tak moc posunulo dál. Je to sice těžké! Někdy mě ty strachy přepadají, zda dělám dobře, ale jsem díky tomu jiná – lepší.

Nedosažitelné je pouze to, o co se nepokusíme! Sice je to sdílení těžké, ale je to terapie a pokud člověk ví, že na to není sám, že se to stalo i jiným, je to do jisté míry utěšující.

Anička (IG: @anna.otterjewels)

V té době mi bylo 36 let a s manželem jsme se rozhodli začít „pracovat“ na miminku.
Byla jsem naprosto zdravá, velmi aktivní sportovkyně. Bohužel po 4 měsících „těžké práce :-))“ jsme museli přestat. Byla mi řečena asi ta nejhorší věc – rakovina prsa s rozšířením do lymfatických uzlin. Po pár týdnech brečení, nechápání, litování se jsem přepla na mood Bojovnice – Warrior Blanche a pak to šlo šup šup…. Leden 2019 operace, březen až červen chemoterapie a srpen ozařování.

A proč to vše píší?

Protože jsem se při léčbě rozhodla bojovat a hlavně se nelitovat!!!
TZN. za svoji krásně plešatou hlavu bez obočí a řas jsem se nestyděla a čepice nosila jen když mi byla zima:-) , což v létě moc nebylo …
Celou léčbu jsem doslova proběhala a procvičila. Nepřestala jsem závodit, sice už to nebyly medaile na bedně, ale pro mě to byly ty nejcenější medaile v mém životě. Závody typu – běh 5km, 10km a dokonce i pár půl maratonů:-)) byly mou motivací a pocitem štěstí. Při každém proběhnutém cíli jsem cítila, že doopravdy ŽIJU!!!

Samozřejmě jsem mnohokrát byla na dně… Dvakrát jsem měla tzv. breakdown – už jsem to chtěla vzdát, protože nevolnosti a bolesti byly tak silné, že jsem prostě nemohla dál. Ale to k téhle nemoci bohužel patří :-(.
Vždy jsem se oklepala, šla ven na procházku nebo si zacvičit a bylo líp.

Rok po ukončení léčby jsme začali pracovat tam, kde jsme roku 2018 přestali
Bohužel se nám nedařilo, tak jsme museli použít naše eskymáčky – zamražené embrya a po druhém pokusu se nám zadařilo a teď pod srdíčkem nosím našeho andílka Julinku a v červenci si ji konečně pochováme….

Jsem ta nejšťastnější žena na světě:-) Bojujte a nikdy se nevzdávejte holky!

Blanka (IG: @blankajandlova)

V lednu jsme se s nyní již manželem začali snažit o miminko a zařizovali jsme svatbu, která měla být v dubnu. Bohužel hned v lednu jsem musela řešit gynekologické potíže, které se neustále vlekly a když už jsem byla v pořádku já, začal marodit manžel s urologickými potížemi, taktéž vleklými. Miminko jsme tedy na chvilku museli odložit.

Najednou byl březen, odskočila jsem si na kožní s divným, škaredým znaménkem na předloktí a po všech těch ATB jsme měli oba c*vid. Nadále jsme zařizovali věci kolem svatby, čas strašně utíkal.. 30.3. jsem byla na vyndání stehů a výsledky z histologie ještě nebyly, měly být za týden. Neměla jsem žádný strach, že by něco mohlo být jinak, pár znamínek už pryč mám a vše bylo v pořádku. 31.3. mi po telefonu doktorka sdělila, že to znaménko je rakovina – maligní melanom. Přesně týden před svatbou. Rozbrečela jsem se, psychika se rozletěla do všech stran (nedokážu ani přesně popsat, jak jsem se cítila, co všechno mi běželo hlavou, těch myšlenek bylo najednou snad milion…) a začal kolotoč vyšetření a lékařů.. do toho svatba.

I přes velký strach a stres jsem věděla, že kvůli manželovi a mým rodičům musím přepnout, bojovat a být statečná pro ně, pro sebe.

Svatbu jsme zvládli na jedničku :).

Operace se první den povedla (vzali mi velký kus kůže na předloktí a pár lymfatických uzlin v podpaží), ale následně se to zkomplikovalo druhý den, když mi popraskaly cévy v předloktí. Musela jsem na revizi, ale tentokrát jen v lokální anestezii, nemusím asi říkat, že zážitek to byl příšerný (ne všechno bylo umrtvené..), následoval velký otok, podlitina.

Nyní se snažím zvyknout na nové příjmení, na cca 15 cm jizvu na pravém předloktí a cca 5 cm v podpaží, na astma po c*vidu a taky na vědomí, že jsem měla rakovinu. Chodím na RHB a s jizvami pracuji. Psychicky to všechno ještě potřebuji zpracovat.

Stále ještě nevím, co jsem tím vším měla pochopit, co se mi vesmír snaží říct, zatím stojím na místě, anebo se motám v kruhu.

Díky včasnému zachycení stadia rakoviny nemusím podstupovat onkologickou léčbu, za což jsem velice vděčná. Přeji si, abychom brzy měli velké štěstí a stali se rodiči 🙂

Mé oblíbené motto je: „Člověk míní, život mění…“. Hlavně se holky situaci hned nepoddávat a bojovat! Váš přístup udělá strašně moc!

Peťula