Mela jsem bezproblemove tehotenstvi – s partnerem jsem se po 8mi letech vztahu vzali, pracovala jsem z domu, chodila na prochazky se psem a trochu i cvicila. Z niceho nic jsem 20.9.2021 zacala trochu krvacet. Hned na urgent a doktor, ze zacinam rodit. Ve 33. Tydnu jsem porodila zdanlive zdraveho, 1600g vaziciho chlapecka Oliverka. Olicek ale delal pri krmeni bubliny pusinkou. 26hodin po porodu zjistili, ze ma atrezii jicnu (jicen ma dva slepe konce tudiz ani sliny neprojdou az do zaludku) take jen jednu funkcni ledvinu, vadu srdce, zebro navic a dva obratle navic. Byl mi okamžitě nabídnut převoz z Olomoucké nemocnice na specializované pracoviště do Motola. Neváhali jsme.
Další den Oliverka operovali, avsak jicen se nepodarilo spojit, jelikoz konce byly daleko od sebe. Dalsi pokus za tri mesice… V dobe cekani na dalsi operaci jicnu se Oliverkovi premnozily klostridie ve strevech a zpusobily zanet temer celeho tenkeho streva. Nasledovala velice narocna operace strev behem ktere museli Olikovi vyvest stomie. Pani chirurzka mi oznamila, ze jestli muj syn pooperacni obdobi prezije tak to bude zazrak a ze jestli prezije tak bude minimalne docasne, mozna pernamentne, odkazan na parenteralni vyzivu (kapacky).
Zhroutil se mi svet podruhe a tentokrat uz jsem to pomalu i za Olicka vzdavala. Potom co mi pani chirurzka rekla jsem se k Olickove posteli opirajici se o steny sotva dostala. A jen co se k jeho posteli priblizim, tak citim Olickovu silu a jak kdyby mi rikal ‘Mami nic nevzdavame. Vsechno zvladneme. Vzdyt jsme na to tri.’ 
Byl to neuveritelny pocit na ktery nikdy nezapomenu a i po 10ti mesicich pri te vzpomince brecim. Pro zkraceni: Olicka cekaly jeste dve operace jicnu a jedna operace streva, aby nas po 203 dnech od porodu konecne pustili domu. Odnaseli jsme si domu 4.5kila toho nejvetsiho bojovnika co znam a nikdy na nej neprestanu byt pysna. Tenhle post neni o me. Je o mem synovi, kterej jako ani ne dvoumesicni miminko postavilo na nohy me a o 3hodiny pozdeji sveho tatu. Oliverku jsem vdecna za kazdy den s tebou. Za to ze dychas, polykas, kakas a curas jak mas. Protoze nic z toho neni samozrejmost a ty sis ten zivot opravdu vybojoval ❤️💙❤️
Alexandra
Pak už naštěstí všichni odešli a nechali nás s dulou a miminkem osamotě. Bonding trval skoro 3 hodiny a to kvůli tomu, že pro mě neměli pokoj. Řekli mi, že mám malého dát z ruky a že si ho odvezou na neonatologii a že já se mám jít prospat na gynekologii, protože na oddělení šestinedělí pro nás neměli místo. Odmítla jsem jim malého dát, dula mi na sále malého podržela a já se vysprchovala, abych jim dokázala, že jsem ok a schopná se o malého postarat. Nakonec jsme jim s dulou řekli, že se chci jít podívat na tu neonatologii, kam malého chtějí dát. Malého jsem si vezla v náručí na křesle. Moc dobře, jsem věděla, kam ho chtějí dát i jak to tam vypadá a že tam jsou dvě kojící křesla. Takže když jsme tam dojeli a doktor mi chtěl miminko sebrat, vzepřela jsem se mu s tím, že mu ho nedám a že chci abychom byli pořád spolu. Doktor se začal ohánět tím, že stejně nemám, kde s malým být, tak ať mu ho dám a jdu se vyspat. Ani tehdy jsem se nedala, přesvědčovala jsem ho, že spát nepotřebuji a že prostě se mnou nehne a že moc dobře vím, že tam mají ta kojicí křesla. Doktor nakonec svolil a tak jsem další cca 3 hodiny byla s malým na kojicím křesle (narodil se ve 3 ráno) a kojila ho neustále, jak to potřeboval. Pak jsem zaslechla doktorku, že budou odpoledne uvolněné nějaké pokoje, ale že je více čekatelek, než pokojů. Myslela si asi, že to vzdám. Zkoušeli na mě i to, že potřebuji kojicí křesla a že si mám jít odpočinout a vyspat se na „svůj“ pokoj na oddělení gynekologie (kam miminka nesmí) a že mohu přece chodit na neonatologii za ním, každé 3 hodiny na kojení. Přitom umístění malého na neonatologii rozhodně nebylo oprávněné. Byl naprosto v pořádku, donošený, dýchal sám, přisával se nádherně. Pro ně to bylo jen z kapacitních důvodu. Jen kvůli tomu chtěli oddělovat matky a děti, protože jim to bylo jedno, když tam matky mohou přece chodit každé 3 hodiny… Takže když pro mě najednou neměli místo ani na té neonatologii v kojícím křesle, i tak jsem jim malého odmítla dát a šla jsem si s ním sednout na chodbu do křesel pro návštěvy. Tam mě viděly sestřičky a všichni, kdo přišel na návštěvy a všichni okolo. 
Musím přiznat, že moje tvrdá dubová palice, moje umanutost, jim byla dost k nechuti. Na chodbě jsem zaslechla, že odpoledne budou několik maminek propouštět a že některé nové maminky tedy budou moci jít z gynekologie na oddělení šestinedělí. Ale že se nedostane na všechny. Začala jsem okamžitě prohlašovat, že se od malého nehnu a že si klidně budu platit nadstandard. Sestry ze mě už byly vyřízené a já věděla, že snad to pro nás dobře dopadne. Chtěla jsem případně odejít domu na reverz, kdyby se na nás ten pokoj nedostal. Nakonec, ve dvě odpoledne, se na nás konečně dostalo s pokojem. Mnoho ženám by se mohlo zdát, že tento příběh je hrozný a že se tohle děje vyjímečně. Ale ne, bohužel v dané porodnici je tohle normální. Nepřijde jim divné oddělovat ženy od dětí…. Bohužel.
přikrmovat odsátým mlékem, protože se hodně zhubnul. Celodenní a celonoční kolotoč odsávání mléka mi přivodil zánět v prsu… Nevyspání a xhodin v kuse brečící miminko mi také nepřidalo. Do toho manžel zvracel 10 dní v kuse… Bylo to hrozně těžké, pro nás všechny 3.
„To mi jako říkají, že mi teď zemře dítě?“ Nechápala jsem. “ To se přeci nemůže dít. Proč já…“ Syn se narodil 2.8.2020 v 1.45 v noci, jeho srdíčko se zastavilo během porodu. Vojtíška jsem si chovala asi hodinku, vedle stála moje maminka a obdivovala jak je kouzelný. 23cm a 540g naší malé lásky do dlaně. Vojtíšek že mne udělal maminku, připravil mě na cestu sebereflexe a hlubokého zármutku, který mi dokázal, že s partnerem zvládneme vše, že k sobě patříme.
Před převozem nám ho přišli ukázat, znovu nám zopakovali jak na tom je, ze je to hodně hodně zle a že když cestu zvládne(což by byl zázrak) tak ho budou chladit v inkubatoru aby se regeneroval mozek. A odjeli. Já po fyzické stránce byla schopna odejít domů, ale chtěli si mě tam nechat aspoň do druhého dne. To bylo asi nejhorší čekání, ležet a čekat jestli náhodou někdo nezavolá že se neco stalo. Teď zpětně si říkám, že na to co se stalo sem byla celkem v pohodě, ale to asi tím že sem se vůbec v tu chvíli nepřipouštěla co že se to vlastně děje. Druhý den mě propustili a my mohli s manželem jet za Kryštůfkem na JIRP, na to nikdy nezapomenu když jsme přišli a odkryli inkubator tak se mi snad podruhé zhroutil svět. Vidět svoje miminko jak leží někde zavřené, celé bílé, nafouklé, trčí z něj snad tisíc hadiček a na intubaci to bych nepřála nikomu na světě. Opět nám říkali nejhorší scénáře, tři dny chlazeni je v ohrožení života, během těch tří dní mel krvácení do nadledvin, křeče v mozku, infekcí, oběhové selhání a spoustu dalších co už si ani nepamatuji. Bylo to těžké období i z toho důvodu, že jsme trávili spoustu času v nemocnici a druhý syn který ještě neměl ani 2 roky, trávil čas u babičky. Po třech dnech Kryštůfka vrátili na jeho tělesnou teplotu, po šesti dnech se zbavli intubace a dýchal sám, čemu doktoři taky moc nevěřili. Nastalo další strašení, bude ležák co nebude vědět o světě. Neměl žádné novorozenecke reflexy, takže jídlo bude problém, deset dní se krmil sondou(hadička vedena nosem až do žaludku). No kdybych měla popisovat celý náš pobyt v nemocnici to by bylo nadlouho, ale ve zkratce. Naučila sem Kryštůfka pít z flašky, trvalo to deset dní. Při propuštění nikdo nevěřil svým očím, reflexy měl Kryštof vybaveny až na jeden na nohách. A propouštěli nás se slovy, že tohle tam ještě neměli. Tak dlouhou resuscitaci a aby dítě odcházelo z nemocnice po třech týdnech bez sondy, v rámci možností v pohodě. Teď 25.8. To bude rok a ještě zdaleka nemáme vyhráno (diagnoza DMO nás nejspíš nemine), ale makáme z plných sil aby to Kryštůfek dotáhl ještě daleko. Na to co má za sebou, jak intenzivně cvičí a co má ještě před sebou, tak je to veselé a pořád usměvavé dítě. I když bude mít rok tak je to pořád naše takové miminko.❤
Úplně Ze všeho nejvíc mi pomáhalo myslet na ty naše děti a že mě tu potřebujÍ silnou. To mě drželo asi nejvíc na nohách, pak manžel, který říkal a pořád říká, že malý bude úplně v pohodě, bude to trvat dýl, ale všechno bude. Rodina. Pak naše úžasná fyzioterapeutka, která říká že to dáme, bude to dřina, ale Kryštůfek všechno vycvičí a věřím ji.
