Můj příběh se týká mentální anorexie, nejrůznějších diet a nakonec nalezení toho balancu, o kterém jsem vždy toužila a snila. V dospívání jsem měla mentální anorexii – začalo to, když mi bylo asi 13 a dá se říct, že tak trochu nevinně. Byla jsem vždy takové to silnější vesnické dítě, která rádo jedlo. V tu dobu byly trendy hubené modelky, s mamkou jsme sledovaly v televizi soutěže krásy jako například MISS ČR a já vždy mamce říkala, že bych chtěla být také MISS. A mamka mi vždy říkala, že jsem malá a že hodně jím a že ony jsou hubené. V tu chvíli jsme to neřešila a jedla si své oblíbené nezdravé věci klidně dál a cítila jsem se ve svém těle v pohodě. Pak jsem onemocněla ošklivou hnisavou angínou, kdy jsem nemohla 14 dní nic jíst a zhubla jsem asi 8 kg a mamka mi řekla, ať si to hlavně udržím, že takhle mi to sluší a začalo mi to říkat i okolí, ale mamka nejvíc. Mamka vždy jedla špatně, neustále řešila, že potřebuje zhubnout a neustále řešila to jak vypadá atd.. No a už to jelo. Já si řekla, že dokážu víc a pak nastal ten šílený kolotoč, kdy mě anorexie doslova posedla a nešlo to zastavit – zhubla jsem na váhu 32 kg a to už mě pak hospitalizovali. V období anorexie pro mě bylo typické, že jsem nejedla, když jsem si dala ¼ jablka, tak jsem pak do noci běhala v našem baráku po schodech, dělala jsem každých 5 minut 10 dřepů, denně jsem dělala 500 lehů sedů a podobně. Schovávala jsem jídlo, i když jsme jedli všichni společně u stolu a nikdo to na mě nepoznal. Doteď nechápu, jak jsem to mohla dělat. V době anorexie jsem byla posedlá přípravou a vařením jídla pro ostatní, aniž bych to jedla. Také jsem měla potřebu neustále kupovat potraviny, chodit do obchodů s potravinami, mluvit o jídle, říkat ostatním, kolik jsem toho snědla. Což je pro anorexii dost typický rys. Nebo si vzpomínám, že jsem snědla 1 piškot a šla jsem se zvážit, kontrolovala jsem se v zrcadle, zda je to vidět na břiše. Připadala jsem si prostě extrémně tlustá, i když jsem při výšce 160 cm vážila 35 kg. S hospitalizací mám šílenou zkušenost a po několika měsících jsem donutila mamku, aby podepsala revers. Protože jsem věděla, že jestli tam ještě týden budu, tak to nedám. Doslova a do písmene bych to nedala.. Byla jsem v psychiatrické léčebně v Praze v Motole – to, co se tam tenkrát dělo a prý ještě děje, bylo něco otřesného. Představ si, že tě jako holku s PPP zavřou do místnosti s mřížemi, zabaví ti téměř všechno, co si přineseš, návštěvy a telefony jsou za “odměnu” (když nabereš váhu). Od rána do večera do tebe cpou hory nezdravého jídla, které tělu absolutně nic nedají, je ti zle, máš nulový pohyb, po jídle musíš ležet v jedné poloze (na zádech), kontroluje tě sestra a když se pohneš, máš průšvih a jsi opět další dny bez telefonátu rodině… Empatie nulová, porozumění žádné. Na chodbě, v koupelně nebo v jídelně se setkáváš se schizofreničkami, která na tebe křičí, že jsou všude pavouci, nebo že mají nůž a zabijou tě…. Jinak chodí to tam tak, že jakmile docílíš nějaké váhy, tak tě pustí a velké procento holek je tam za pár měsíců zase. Zajímavé že, Moje mamka mi podepsala tenkrát revers a bylo jí řečeno, že tam jsme za pár týdnů znovu, ale já věděla, že to je to poslední, co dopustím. Po 4 měsících v Motole jsem byla vyděšená, zmatená, měla jsem oteklé nafouklé břicho tvrdé jako balvan z těch hor nezdravého jídla – a hlavní, co vím, tak jsem nebyla ani z 1% vyléčená. Po návratu domů jsme s mamkou vyhledaly psychiatrickou ambulanci, kam jsem chodila, ale doktorka mě vždy jen zvážila a nic moc neřešila. Ale musím říct, že aspoň byla empatická a snažila se mi aspoň trochu porozumět. V době krátce po anorexii jsem se necítila psychicky ok a bylo to hodně náročné období, styděla jsem se za to a bála jsem se, aby se to spolužáci nedozvěděli. Ale bylo to hodně tím, že tenkrát to bylo tabu a bylo to bráno jako něco, za co by se měl člověk stydět, nebo aspoň mě to tak přišlo. Možná to bylo tím, že jsem bydlela na malé vesnici, mamka se bála, aby se to nerozkřiklo a pořád jsem byla pod takovým tlakem, abych o tom moc nemluvila. Postupně jsem si ale říkala proč? Je to něco, čím jsem si prošla, bojovala jsem, zvítězila a můžu být na sebe pyšná, že jsem boj s anorexií zvládla. Postupně jsem se začala otevírat a mluvit o tom a najednou mi psaly holky, že jsou rády, že o tom mluvím, že jim to dává naději, že to také zvládnou a já je mohla podpořit, motivovat a dodnes mi chodí od holek zprávy a svěřují se mi a je to úžasné a já všem fandím. Díky tomu, co jsem prožila, jsem teď tam, kde jsem a jsem za to neskutečně šťastná, protože, kdyby se to nestalo, tak bych s největší pravděpodobností nedělala to, co miluji a to je být koučkou v týmu Strong Beauty. Každá zkušenost nás transformuje a utváří a nikdy bychom se neměli stydět za to, co se nám stalo, nebo za to, co jsme prožili 🙂 Já dodnes tvrdím, že mě vyléčila láska k činkám a to říkám všem :). Věděla jsem, že abych mohla zvedat těžší váhy, musím pořádně jíst a přestat dělat blbosti. Jídlo pro mě bylo velkým strašákem a právě díky tomu, že jsem chtěla cvičit, mít nějaké svaly, tak jsem věděla že musím jíst a pomalu jsem začala zařazovat potraviny, kterých jsem se bála, jako ovoce, pečivo, maso… Každopádně ne vždy bylo po anorexii sluníčkové období. Po pár letech jsem ještě s jídlem trochu experimentovala, než jsme došla do bodu, kde jsem nyní.
Po pár letech od anorexie jsem se ještě dostala do pár náročných situací. Jako byly nejrůznější diety podle mých oblíbených fitnesaček, nebo například extrémní diety kvůli závodům v bikiny fitness a následné přejídání. Což bylo pro psychiku i fyzické zdraví hodně náročné. Diety na závody byly dost drsné, ale šla jsem do toho. V tu dobu jsem byla výsledky posedlá a to vyčerpání jsem milovala. No ale pak přišla realita po závodech, kdy moje tělo bylo vyřízené a spadla jsem do přejídání. Po těchto záchvatech přišly výčitky, zvracení, zavodněné tělo a +8 kilo během pár dní na váze.. Byl to velký šok pro moje tělo i pro moji psychiku. Takže jsme druhý den příjem osekala na minimum a takhle to šlo stále – deficit – poté přejídání a stále dokola. Nevěděla jsem jak s tím přestat. Záchvaty přejídání gradovaly a já s hlavou v záchodové míse končila stále častěji až jsme měla pocit, že mi prasknou střeva.. A tak jsem oslovila jednu koučku – Katy Blažčíkovou a ta mě z toho začarovaného kruhu dostala.. Nyní jsem pár let už z toho všeho venku a je to neskutečné vysvobození. Není se už i rok stravuji intuitivně, nic nepočítám a i to beru jako velký krok vpřed!
A co mi pomáhalo to celé zvládnout? Když se budeme bavit o anorexii, tak mi pomáhalo to, že se nechci vrátit zpět do léčebny, to byl pro mě velký strašák a dělala jsem vše proto, abych se tam nevrátila. Také mi pomohlo to, že jsem začala cvičit, začala jsem se víc setkávat s lidmi, mluvit o tom.. Když se budeme bavit o přejídání, tak mi hodně pomohlo říct to někomu a svěřit se někomu, kdo mi pomůže a tu pomoc opravdu vyhledat a začít s tím něco dělat. A když si vzpomenu jak mi vždy bylo špatně po přejedení, tak to je hodně velký strašák a to prostě už nechci zažít.
Každá zkušenost i ta negativní nás může transformovat a mě transformovala natolik, že jsem se později stala koučkou ve Strong Beauty a můžu s radostí pomáhám holkám k dosahování jejich cílů. Začala jsem díky tomu cvičit, zajímat se o stravu a to všechno díky tomu, co sem si prožila. Neměnila bych, vše se děje z nějakého důvodu a život nám vždy dá jen to, co zvládneme. A já to zvládla a díky tomu jsem tam, kde jsem. Nyní jsem zdravá žena se zdravým tukem, mám sílu, plno energie, jím plnohodnotně a cítím se báječně. Každá zkušenost nás transformuje a utváří a nikdy bychom se neměli stydět za to, co se nám stalo, nebo za to, co jsme prožili 🙂 Určitě bych ráda vzkázala všem, kdo si prochází jakoukoliv PPP, ať se někomu blízkému svěří, ať na to nejsou sami, ať bojují, protože to vítězství za to stojí!!! Jsem naprosto nadšená s tímto konceptem a celá tato myšlenka je skvělá! A věřím, že tyto příběhy mohou pomoci ostatním ženám.
Marťa (IG: @martina.vlasek)
