V roce 2020 jsem před pandemií otěhotněla, miminko bylo chtěné a moc jsme se na něj těšili. Již u prvního screeningu mi však lékařka sdělila, že moje děloha je rozdělena přepážkou (uterus septus) od shora dolů až k děložnímu hrdlu. O přepážce jsem se tak dozvěděla když už bylo pozdě ji odstranit (na žádném už před tím ji nikdo neviděl, což nechápu) už jsem byla těhotná a přerušení nepřipadalo v úvahu. Možnost druhá tedy byla miminko nosit a prakticky jen čekat, co se stane. Miminko dobře rostlo, vše bylo jak má, žádné vážnější problémy jsem neměla. Poslední osudný týden jsem cítila silnější tlak v podbřišku, jako kdyby mi bříško kleslo a že už bylo hezky vidět (22tt). Čekala jsem chlapečka Vojtíška, jménem po tatínkovi, ten týden bylo hrozné vedro a k tomu ta bolest břicha. 1.8. 2020 jsem ulehla do postele a ve 23.00 se vzbudila se šílenou bolestí, zjevně kontrakcí. Jako prvorodička jsem byla mimo, bylo přeci jen hrozně brzy na to, aby miminko přišlo.
Volala jsem mamince, přítel byl na svatbě kamaráda. Maminka dorazila do 5ti minut, volala záchranku s tím, že již krvácím. V porodnici Kladno mi lékařka sdělila po vyšetření, že rodím, že již cítí nožičky našeho kloučka v prstech. Dále mi bylo sděleno, že gestační týden je tak nízký, že mohou poskytnout pouze základní péči a miminko nechat odejít v poklidu. Vyšší pracoviště mě odmítla přijmout, miminka prý zachraňují až od 23tt, já v té době byla 22tt+5. Šok z toho všeho mi ani nedovolil si vše připustit.
„To mi jako říkají, že mi teď zemře dítě?“ Nechápala jsem. “ To se přeci nemůže dít. Proč já…“ Syn se narodil 2.8.2020 v 1.45 v noci, jeho srdíčko se zastavilo během porodu. Vojtíška jsem si chovala asi hodinku, vedle stála moje maminka a obdivovala jak je kouzelný. 23cm a 540g naší malé lásky do dlaně. Vojtíšek že mne udělal maminku, připravil mě na cestu sebereflexe a hlubokého zármutku, který mi dokázal, že s partnerem zvládneme vše, že k sobě patříme.
Od 31.3.2022 tak držím v rukách jeho brášku Míšu, který sice také přišel dřív, ale vše dohnal a je z něj kouzelný usměvavý klučík. Tvářičky má jako bráška, stejně jako nosík. Věřím, že se nám jeho dušička i skrze bráchu vrátila a tak tu může být s námi napořád.
Nejvíce mi pomáhalo se, nechat emoce proudit tak jak přijdou, nedržet je, pořádně si zakřičet. Terapie pro rodiče v obtížné životní situaci, pomohla mi kniha Čekala jsem miminko…ale..kde jsem si přečetla spoustu podobných příběhu a zjistila, že je to tak běžné a přesto takové tabu. Mluvit o svém příběhu, udělat rozlučkový rituál s miminkem, pokud lze tak uspořádat pohřeb, to byl náš případ. Namalovat si miminko (do teď mě mrzí, že nemám naši společnou fotku)…
Ženy, nebojte se svých emocí, dokáží pomoct překonat každou náročnou životní situaci.
A.
Jelikož mi můj přítel bohužel nebyl opora (, zůstala jsem na vše sama. Kamarádkám jsem se s něčím takovým nemohla ani nechtěla svěřit, bylo to pro mě moc citlivé a bolavé. Vše jsem tedy probírala s maminkou po telefonu a maminka byla jedna z mála, která tady pro mě byla v nejhorším. Bohužel žije 150 kilometrů ode mě, a tak bylo pro mě extrémně náročné to vše zpracovávat sama doma, když jsem přišla z práce a v práci pak dělat že je vše v pořádku. Měla jsem pocit, že tu pro mě nikdo není. Když přítel přišel domů, ani se nezeptal, jak mi je. Jak se cítím. Jen mi řekl, že to všechno moc prožívám a řeším. Že to nemám dělat nebo se z toho zblázním. Chvilek, kdy by mě objal a řekl, že to bude dobrý, bylo minimálně. Choval se, jakoby se nic nedělo. Pochopila jsem, že to chce čas, abych vše vstřebala a taky to, že se člověk musí spoléhat vždy hlavně na sebe. Samozřejmě je super, když máte kolem sebe lidi, kteří Vám pomůžou a vyslechnou Vás, když potřebujete. Že se máte u koho vyplakat. Ve skutečnosti si ale vším musíte vždy projít samy, samy si projdete všema fázema (smutkem, vztekem, popíráním situace a v dobrém případě i smířením).
