V lednu jsme se s nyní již manželem začali snažit o miminko a zařizovali jsme svatbu, která měla být v dubnu. Bohužel hned v lednu jsem musela řešit gynekologické potíže, které se neustále vlekly a když už jsem byla v pořádku já, začal marodit manžel s urologickými potížemi, taktéž vleklými. Miminko jsme tedy na chvilku museli odložit.
Najednou byl březen, odskočila jsem si na kožní s divným, škaredým znaménkem na předloktí a po všech těch ATB jsme měli oba c*vid. Nadále jsme zařizovali věci kolem svatby, čas strašně utíkal.. 30.3. jsem byla na vyndání stehů a výsledky z histologie ještě nebyly, měly být za týden. Neměla jsem žádný strach, že by něco mohlo být jinak, pár znamínek už pryč mám a vše bylo v pořádku. 31.3. mi po telefonu doktorka sdělila, že to znaménko je rakovina – maligní melanom. Přesně týden před svatbou. Rozbrečela jsem se, psychika se rozletěla do všech stran (nedokážu ani přesně popsat, jak jsem se cítila, co všechno mi běželo hlavou, těch myšlenek bylo najednou snad milion…) a začal kolotoč vyšetření a lékařů.. do toho svatba.
I přes velký strach a stres jsem věděla, že kvůli manželovi a mým rodičům musím přepnout, bojovat a být statečná pro ně, pro sebe.
Svatbu jsme zvládli na jedničku :).
Operace se první den povedla (vzali mi velký kus kůže na předloktí a pár lymfatických uzlin v podpaží), ale následně se to zkomplikovalo druhý den, když mi popraskaly cévy v předloktí. Musela jsem na revizi, ale tentokrát jen v lokální anestezii, nemusím asi říkat, že zážitek to byl příšerný (ne všechno bylo umrtvené..), následoval velký otok, podlitina.
Nyní se snažím zvyknout na nové příjmení, na cca 15 cm jizvu na pravém předloktí a cca 5 cm v podpaží, na astma po c*vidu a taky na vědomí, že jsem měla rakovinu. Chodím na RHB a s jizvami pracuji. Psychicky to všechno ještě potřebuji zpracovat.
Stále ještě nevím, co jsem tím vším měla pochopit, co se mi vesmír snaží říct, zatím stojím na místě, anebo se motám v kruhu.
Díky včasnému zachycení stadia rakoviny nemusím podstupovat onkologickou léčbu, za což jsem velice vděčná. Přeji si, abychom brzy měli velké štěstí a stali se rodiči 🙂
Mé oblíbené motto je: „Člověk míní, život mění…“. Hlavně se holky situaci hned nepoddávat a bojovat! Váš přístup udělá strašně moc!
Peťula
