Tento příběh navazuje na příběh Terky, která sdílela i svůj první porod zde.
*** Zrozená z popela *** Jestliže jsem kvůli prvnímu porodu a následnému nekojení měla trauma, tak se dá říci, že druhým porodem jsem se uzdravila. V průběhu těhotenství jsem byla upozorněna, že až budu rodit, tak ai mám nejprve zavolat, zda mají volné místo. Takže jsem tam předem samozřejmě volala a oni mi řekli, že to místo pro mě mít budou a že mám přijet! Takže když mi začaly kontrakce a byly už pravidelné, přijela jsem do porodnice a oni mě nechali nějaké 2 hodiny na vyšetřovně, protože pro mě neměli místo na porodním boxu…. A tím to celé začalo… Následně, když už jsem se na porodní box dostala, tak druhý porod probíhal naprosto normálně, je nutno dodat, že jsem rodila s dulou, nikoliv s manželem jako u prvního porodu. Taky jsem zvracela, ale nakonec jsem se i díky podpoře duly uklidnila a zvracet jsem přestala. Prodýchávat kontrakce bylo těžké, ale měla jsem načtený Hypnoporod a snažila se o to. Díky horké sprše jsem bolest v kříži trochu otupovala a dokonce jsem v té sprše dvě kontrakce prodýchala bez bolesti, přesně jako u toho Hypnoporodu. Měla jsem horší chvíle, ale díky dule jsem zvládla celý porod (i když byl mnohem bolestivější, než ten první) bez medikace, bez chemie. Celý porod probíhal v podstatě v tichu a šeru (rodila jsem v noci) a to mi vyhovovalo. Měla jsem radost, že kdykoliv přišla sestra nebo doktor se podívat, jak vše probíhá, vždy jim stačilo, když jim dula řekla, že je vše ok. Jak nastala druhá doba porodní a já už měla tlačit, najednou se ke mě seběhli všichni – z neonatologie, porodník i sestry. Najednou rozsvítili a křičeli ať tlačím. Pamatuji si, jak mi porodník tlačil na břicho, v podstatě bez důvodně. Vše bylo ok, malej byl ok. Nakonec po narození mi malého dali rovnou na hruď a proběhl dlouhý bonding. 
Pak už naštěstí všichni odešli a nechali nás s dulou a miminkem osamotě. Bonding trval skoro 3 hodiny a to kvůli tomu, že pro mě neměli pokoj. Řekli mi, že mám malého dát z ruky a že si ho odvezou na neonatologii a že já se mám jít prospat na gynekologii, protože na oddělení šestinedělí pro nás neměli místo. Odmítla jsem jim malého dát, dula mi na sále malého podržela a já se vysprchovala, abych jim dokázala, že jsem ok a schopná se o malého postarat. Nakonec jsme jim s dulou řekli, že se chci jít podívat na tu neonatologii, kam malého chtějí dát. Malého jsem si vezla v náručí na křesle. Moc dobře, jsem věděla, kam ho chtějí dát i jak to tam vypadá a že tam jsou dvě kojící křesla. Takže když jsme tam dojeli a doktor mi chtěl miminko sebrat, vzepřela jsem se mu s tím, že mu ho nedám a že chci abychom byli pořád spolu. Doktor se začal ohánět tím, že stejně nemám, kde s malým být, tak ať mu ho dám a jdu se vyspat. Ani tehdy jsem se nedala, přesvědčovala jsem ho, že spát nepotřebuji a že prostě se mnou nehne a že moc dobře vím, že tam mají ta kojicí křesla. Doktor nakonec svolil a tak jsem další cca 3 hodiny byla s malým na kojicím křesle (narodil se ve 3 ráno) a kojila ho neustále, jak to potřeboval. Pak jsem zaslechla doktorku, že budou odpoledne uvolněné nějaké pokoje, ale že je více čekatelek, než pokojů. Myslela si asi, že to vzdám. Zkoušeli na mě i to, že potřebuji kojicí křesla a že si mám jít odpočinout a vyspat se na „svůj“ pokoj na oddělení gynekologie (kam miminka nesmí) a že mohu přece chodit na neonatologii za ním, každé 3 hodiny na kojení. Přitom umístění malého na neonatologii rozhodně nebylo oprávněné. Byl naprosto v pořádku, donošený, dýchal sám, přisával se nádherně. Pro ně to bylo jen z kapacitních důvodu. Jen kvůli tomu chtěli oddělovat matky a děti, protože jim to bylo jedno, když tam matky mohou přece chodit každé 3 hodiny… Takže když pro mě najednou neměli místo ani na té neonatologii v kojícím křesle, i tak jsem jim malého odmítla dát a šla jsem si s ním sednout na chodbu do křesel pro návštěvy. Tam mě viděly sestřičky a všichni, kdo přišel na návštěvy a všichni okolo. 
Musím přiznat, že moje tvrdá dubová palice, moje umanutost, jim byla dost k nechuti. Na chodbě jsem zaslechla, že odpoledne budou několik maminek propouštět a že některé nové maminky tedy budou moci jít z gynekologie na oddělení šestinedělí. Ale že se nedostane na všechny. Začala jsem okamžitě prohlašovat, že se od malého nehnu a že si klidně budu platit nadstandard. Sestry ze mě už byly vyřízené a já věděla, že snad to pro nás dobře dopadne. Chtěla jsem případně odejít domu na reverz, kdyby se na nás ten pokoj nedostal. Nakonec, ve dvě odpoledne, se na nás konečně dostalo s pokojem. Mnoho ženám by se mohlo zdát, že tento příběh je hrozný a že se tohle děje vyjímečně. Ale ne, bohužel v dané porodnici je tohle normální. Nepřijde jim divné oddělovat ženy od dětí…. Bohužel.
Tímto příběhem bych vám chtěla ženy sdělit, abyste se nikdy nedaly! Je důležité za sebe bojovat, nevzdávat to, nerezignovat. Bojujte, vy to zvládnete.
Tereza R. (IG: @jdu_za_svym_snem a @skorodvojcatka)
