Skip to main content

Vždy se dá najít něco pozitivního, jde jen o to umět se přizpůsobit.

Na své těhotenství jsem se opravdu velmi těšila. Všude kolem sebe (no, přiznejme si to, spíše všude na sociálních sítích), jsem viděla krásné těhotné ženy, které si naplno užívají své těhotenství. Chodí do restaurací, na kafíčka, zákusky, jezdí na výlety, nákupy a s nadšením chystají vše potřebné pro své největší štěstí, které právě nosí pod srdcem. Mé těhotenství mi však rychle ukázalo, že ne každé těhotenství je jako z pohádky. Nestalo se nic hrozného, to neříkám! Nicméně od začátku těhotenství až do pátého měsíce jsem se potýkala s velmi silnými nevolnostmi. Na restaurace jsem mohla zapomenout, protože z každého pachu se mi zvedal žaludek a o vůni kávy ani nemluvím. Každý mi říkal, že to jsou první tři měsíce a že to brzy přejde. Jenže mě se udělalo lépe až kolem 6. měsíce těhotenství. Snažila jsem se vyživovat své miminko nejlépe, jak jen to šlo. Pomocí různých koktejlů, smoothie, vývarů apod., což bylo většinu času to jediné, co jsem dokázala sníst.

Konečně přestaly nevolnosti a začalo něco jiného. Už jsem se začala radovat, že se mi konečně dělá lépe, ale přidaly se další věci. Jak bříško rostlo, měla jsem zase jiné nepříjemnosti. Honzík (miminko v mém bříšku) mě velmi silně kopal do močového měchýře a pokaždé když jsem chtěla vstát a někam jít, tlačil mi na sponu. O výletech, nákupech a stím spojené nadšené chystání všech věcí pro miminko, jsem si opět mohla nechat zdát. S postupujícím těhotenstvím se to ještě zhoršilo. Přidala se zácpa, stlačený žaludek a hemeroidy.

Vybrala jsem si snad vše negativní, co ženu v těhotenství může potkat… ALE! Namísto toho, abych se neustále litovala, začala jsem dělat jiné věci, než které jsem předpokládala, že budu dělat. Hodně jsem četla a vzdělávala se ohledně výchovy, příkrmů a všech informací, které mi padly na mysl, že je beztak budu později potřebovat. A jsem za to dnes neskutečně vděčná, protože s příchodem Honzíka bych už na něco takového neměla tolik času a klidu.

A ačkoliv jsem si vytrpěla snad to nejméně pohodové těhotenství, porod pro mě byl jako za odměnu. Proběhl hladce, netrval dlouho a byl to pro mě s přítelem velmi silný a krásný zážitek.

Holky chtěla jsem vám jen říct, abyste nikdy neklesaly na mysli, protože poddávat se něčemu, co není dle vašich představ je akorát cesta do pekel. Vždy se dá najít něco pozitivního, jde jen o to umět se přizpůsobit. Já místo výletů skončila v knížkách a místo restaurací a kaváren jsem se doma naučila chystat rychlá a výživná jídla při nevolnostech, což se může vždycky hodit! Mám informace z knih, které bych jinak neměla a denodenně je využívám se svým Honzíkem a vidím, jak se to vyplatilo. Držím vám palce, ať už je vaše těhotenství jakékoliv!❤️🙏

Kači

Mami nic nevzdáváme. Všechno zvládneme. Vždyť jsem na to tři!

Mela jsem bezproblemove tehotenstvi – s partnerem jsem se po 8mi letech vztahu vzali, pracovala jsem z domu, chodila na prochazky se psem a trochu i cvicila. Z niceho nic jsem 20.9.2021 zacala trochu krvacet. Hned na urgent a doktor, ze zacinam rodit. Ve 33. Tydnu jsem porodila zdanlive zdraveho, 1600g vaziciho chlapecka Oliverka. Olicek ale delal pri krmeni bubliny pusinkou. 26hodin po porodu zjistili, ze ma atrezii jicnu (jicen ma dva slepe konce tudiz ani sliny neprojdou az do zaludku) take jen jednu funkcni ledvinu, vadu srdce, zebro navic a dva obratle navic. Byl mi okamžitě nabídnut převoz z Olomoucké nemocnice na specializované pracoviště do Motola. Neváhali jsme.Další den Oliverka operovali, avsak jicen se nepodarilo spojit, jelikoz konce byly daleko od sebe. Dalsi pokus za tri mesice… V dobe cekani na dalsi operaci jicnu se Oliverkovi premnozily klostridie ve strevech a zpusobily zanet temer celeho tenkeho streva. Nasledovala velice narocna operace strev behem ktere museli Olikovi vyvest stomie. Pani chirurzka mi oznamila, ze jestli muj syn pooperacni obdobi prezije tak to bude zazrak a ze jestli prezije tak bude minimalne docasne, mozna pernamentne, odkazan na parenteralni vyzivu (kapacky).

Zhroutil se mi svet podruhe a tentokrat uz jsem to pomalu i za Olicka vzdavala. Potom co mi pani chirurzka rekla jsem se k Olickove posteli opirajici se o steny sotva dostala. A jen co se k jeho posteli priblizim, tak citim Olickovu silu a jak kdyby mi rikal ‘Mami nic nevzdavame. Vsechno zvladneme. Vzdyt jsme na to tri.’ Byl to neuveritelny pocit na ktery nikdy nezapomenu a i po 10ti mesicich pri te vzpomince brecim. Pro zkraceni: Olicka cekaly jeste dve operace jicnu a jedna operace streva, aby nas po 203 dnech od porodu konecne pustili domu. Odnaseli jsme si domu 4.5kila toho nejvetsiho bojovnika co znam a nikdy na nej neprestanu byt pysna. Tenhle post neni o me. Je o mem synovi, kterej jako ani ne dvoumesicni miminko postavilo na nohy me a o 3hodiny pozdeji sveho tatu. Oliverku jsem vdecna za kazdy den s tebou. Za to ze dychas, polykas, kakas a curas jak mas. Protoze nic z toho neni samozrejmost a ty sis ten zivot opravdu vybojoval ❤️💙❤️

Alexandra  

Věř, že můžeš! Věř v SEBE!

Můj příběh se týká těhotenství, kdy po víc jak roce se mi podařilo otěhotnět, byla jsem plná lásky a štěstí, první návštěva u Dr v pořádku, srdíčko krásně tlouklo a už jsem se těšila na další… Jenže… tento den mi měli vypisovat i Těhu knížku, šla jsem nejdříve na prohlídku, pan doktor ultrazvukem projížděl bříško, zkoumal bublinu, ale spíš to vypadalo jako prasklý vyfouklý balónek…. a prázdný… Miminko bylo fuč, prostě zmizelo… Byl to 11 týden a jakoby nikdy neexistovalo. Nekrvácela jsem, do dnes tomu nerozumím, ale bolest mám do dnes, když teď na to myslím. Následovalo vyčištění dělohy a různá vyšetření genetiky. Údajně mám něco s 1. chromozomem a těhotenství spontánně je jako sázka do loterie – hm, takže nemůžu mít děti? Ale já je opravdu chci! IVF – četla jsem spousty příběhů a komentářů a maminy se sesypávaly, protože na x pokusů jim to nevyšlo, jenže pro mě to je vlastně jediná možnost mít děti?! A to bylo rozhodující! ANO, děti chci. Normálně to prý nejde, ok, PŘIJÍMÁM tuto možnost IVF. Přímo vajíčko bylo oplodněno mimo moje tělo a pak vloženo embryo do dělohy. Samozřejmě tomu předcházela dlouhá cesta, kdy jsem si musela píchat sama injekce do břicha, několikrát denně, nejen, že jsem měla modřiny, ale byla jsem jak bublina 🙂 Nateklá, bolavá a klasicky místo 1 vajíčka se mi jich udělalo 12. V domluvený a sledovaný čas jsem šla pod narkózu a vajíčka vytáhli. Pak se sledovala moje ovulace a na základě toho jsme zvolili termín „oplodnění“. Z těch 12ti vajíček byla 3 embryjka zamražena. 1 z nich, hned to první se CHYTLO! A dnes je z toho 5 ti letý raubíř 🙂 Po třech letech od prvního porodu se na první pokus podařilo spontánně otěhotnět a odnosit zdravého chlapečka – takže mi vyšla i sázka do loterie. ☺️

Víra, že je tu možnost mít miminko a touha mít miminko mi pomáhala vše překonat. Vše s pokorou a vděčností, s respektem ke skvělé práci lékaře na IVF klinice. Ani na minutku jsem si nepřipustila, že by něco nevyšlo, byla jsem vděčná, že když tedy nemůžu mít děti „normálně“, existuje možnost, jak ho i přesto mít.

Věř, že MŮŽEŠ! Ať už znáš příběhy i se špatným koncem, neznamená to, že ten tvůj bude taky. Věř a dívej se dopředu, jak své miminko máš zdravé a krásné v náruči – to je hnací motor všeho. A buď už teď za to vděčná. Věř v sebe!❤️

Terka (IG: @Teri_kysela)

Je důležité za sebe bojovat, nevzdávat to, nerezignovat.

Tento příběh navazuje na příběh Terky, která sdílela i svůj první porod zde.

*** Zrozená z popela *** Jestliže jsem kvůli prvnímu porodu a následnému nekojení měla trauma, tak se dá říci, že druhým porodem jsem se uzdravila. V průběhu těhotenství jsem byla upozorněna, že až budu rodit, tak ai mám nejprve zavolat, zda mají volné místo. Takže jsem tam předem samozřejmě volala a oni mi řekli, že to místo pro mě mít budou a že mám přijet! Takže když mi začaly kontrakce a byly už pravidelné, přijela jsem do porodnice a oni mě nechali nějaké 2 hodiny na vyšetřovně, protože pro mě neměli místo na porodním boxu…. A tím to celé začalo… Následně, když už jsem se na porodní box dostala, tak druhý porod probíhal naprosto normálně, je nutno dodat, že jsem rodila s dulou, nikoliv s manželem jako u prvního porodu. Taky jsem zvracela, ale nakonec jsem se i díky podpoře duly uklidnila a zvracet jsem přestala. Prodýchávat kontrakce bylo těžké, ale měla jsem načtený Hypnoporod a snažila se o to. Díky horké sprše jsem bolest v kříži trochu otupovala a dokonce jsem v té sprše dvě kontrakce prodýchala bez bolesti, přesně jako u toho Hypnoporodu. Měla jsem horší chvíle, ale díky dule jsem zvládla celý porod (i když byl mnohem bolestivější, než ten první) bez medikace, bez chemie. Celý porod probíhal v podstatě v tichu a šeru (rodila jsem v noci) a to mi vyhovovalo. Měla jsem radost, že kdykoliv přišla sestra nebo doktor se podívat, jak vše probíhá, vždy jim stačilo, když jim dula řekla, že je vše ok. Jak nastala druhá doba porodní a já už měla tlačit, najednou se ke mě seběhli všichni – z neonatologie, porodník i sestry. Najednou rozsvítili a křičeli ať tlačím. Pamatuji si, jak mi porodník tlačil na břicho, v podstatě bez důvodně. Vše bylo ok, malej byl ok. Nakonec po narození mi malého dali rovnou na hruď a proběhl dlouhý bonding. Pak už naštěstí všichni odešli a nechali nás s dulou a miminkem osamotě. Bonding trval skoro 3 hodiny a to kvůli tomu, že pro mě neměli pokoj. Řekli mi, že mám malého dát z ruky a že si ho odvezou na neonatologii a že já se mám jít prospat na gynekologii, protože na oddělení šestinedělí pro nás neměli místo. Odmítla jsem jim malého dát, dula mi na sále malého podržela a já se vysprchovala, abych jim dokázala, že jsem ok a schopná se o malého postarat. Nakonec jsme jim s dulou řekli, že se chci jít podívat na tu neonatologii, kam malého chtějí dát. Malého jsem si vezla v náručí na křesle. Moc dobře, jsem věděla, kam ho chtějí dát i jak to tam vypadá a že tam jsou dvě kojící křesla. Takže když jsme tam dojeli a doktor mi chtěl miminko sebrat, vzepřela jsem se mu s tím, že mu ho nedám a že chci abychom byli pořád spolu. Doktor se začal ohánět tím, že stejně nemám, kde s malým být, tak ať mu ho dám a jdu se vyspat. Ani tehdy jsem se nedala, přesvědčovala jsem ho, že spát nepotřebuji a že prostě se mnou nehne a že moc dobře vím, že tam mají ta kojicí křesla. Doktor nakonec svolil a tak jsem další cca 3 hodiny byla s malým na kojicím křesle (narodil se ve 3 ráno) a kojila ho neustále, jak to potřeboval. Pak jsem zaslechla doktorku, že budou odpoledne uvolněné nějaké pokoje, ale že je více čekatelek, než pokojů. Myslela si asi, že to vzdám. Zkoušeli na mě i to, že potřebuji kojicí křesla a že si mám jít odpočinout a vyspat se na „svůj“ pokoj na oddělení gynekologie (kam miminka nesmí) a že mohu přece chodit na neonatologii za ním, každé 3 hodiny na kojení. Přitom umístění malého na neonatologii rozhodně nebylo oprávněné. Byl naprosto v pořádku, donošený, dýchal sám, přisával se nádherně. Pro ně to bylo jen z kapacitních důvodu. Jen kvůli tomu chtěli oddělovat matky a děti, protože jim to bylo jedno, když tam matky mohou přece chodit každé 3 hodiny… Takže když pro mě najednou neměli místo ani na té neonatologii v kojícím křesle, i tak jsem jim malého odmítla dát a šla jsem si s ním sednout na chodbu do křesel pro návštěvy. Tam mě viděly sestřičky a všichni, kdo přišel na návštěvy a všichni okolo. Musím přiznat, že moje tvrdá dubová palice, moje umanutost, jim byla dost k nechuti. Na chodbě jsem zaslechla, že odpoledne budou několik maminek propouštět a že některé nové maminky tedy budou moci jít z gynekologie na oddělení šestinedělí. Ale že se nedostane na všechny. Začala jsem okamžitě prohlašovat, že se od malého nehnu a že si klidně budu platit nadstandard. Sestry ze mě už byly vyřízené a já věděla, že snad to pro nás dobře dopadne. Chtěla jsem případně odejít domu na reverz, kdyby se na nás ten pokoj nedostal. Nakonec, ve dvě odpoledne, se na nás konečně dostalo s pokojem. Mnoho ženám by se mohlo zdát, že tento příběh je hrozný a že se tohle děje vyjímečně. Ale ne, bohužel v dané porodnici je tohle normální. Nepřijde jim divné oddělovat ženy od dětí…. Bohužel.

Tímto příběhem bych vám chtěla ženy sdělit, abyste se nikdy nedaly! Je důležité za sebe bojovat, nevzdávat to, nerezignovat. Bojujte, vy to zvládnete.

Tereza R. (IG: @jdu_za_svym_snem a @skorodvojcatka)

Nikdy byste si neměly vyčítat, jaký porod to nakonec byl

Porodní trauma a výčitky z nekojení. Jako prvorodička jsem měla o porodu a těhotenství načtený všechno možný. Měla jsem i vypracovaný a vytištěný porodní plán dokonce ve 4 kopiích a byla jsem připravena ho rozdávat v porodnici všem na potkání 🤣🙈 Každopádně bohužel porod nebyl takový, jak jsem si ho představovala. Kvůli křížovým bolestem jsem při každé kontrakci zvracela (i když už nebylo co) po dobu šesti hodin v kuse. Nakonec jsem to nevydržela a řekla si o epidurál. Ten mi sice pomohl uklidnit nekonečné zvracení, ale porod se tím zastavil. Takže mi dali oxytocin, který sice nastartoval porod, ale nastartoval i další bolesti, při kterých se mi chtělo opět zvracet. Kývla jsem tedy i na rajský plyn a tím jsem vše zkazila úplně. Nakonec se F. narodil po 13ti hodinách porodu. Apgar měl relativně špatný (7-8-7) a chvilku se tedy přidusil. Prý měl kyslík ještě ve šňůře, ale vzhledem k tomu dvojímu odmotání šňůry kolem kotníku evidentně byl nějakou dobu bez kyslíku. Měl na hlavě poporodní nádor, jak se nestačil ke konci dorotovat, okolo kotníku omotanou pupeční šňůru, nalokal se plodové vody, museli ho rozdýchávat ambuvakem a šel rovnou na jip pod kyslíkovou podoporu. Prvně jsem F. viděla asi až cca o 2 hodiny později, když mě tam dovezl manžel. Byla jsem na křesle a nemohla se zvedat, takže jsem prakticky viděla jen peřinku. Druhý den dopoledne mi sestry dovolily si malého prvně pochovat a zkusit ho nakojit. Nepřisával se, spinkal. Zkoušela jsem to celý den, ale nedařilo se. Následující den se už pár krát povedlo, nicméně mléko ještě samozřejmě nebylo a on se vždy ihned odsál a plakal. Podpora ze strany sester byla nulová, ještě jsem dostala vynadáno. Nezapomenu na komentář jedné sestry: „Vidíte, přisál se, tak co je za problém?“ Po příchodu domů z porodnice jsem okamžitě volala laktační poradkyni, které přijela následující den. Ukázala mi polohy ve kterých kojit atd, ale malej buď spal a nebo plakal. Nepřisával se a měl dudlík již od sester z jipu. Pak následovala první prohlídka u pediatry, kde jsem dostala doporučeno začít malého

přikrmovat odsátým mlékem, protože se hodně zhubnul. Celodenní a celonoční kolotoč odsávání mléka mi přivodil zánět v prsu… Nevyspání a xhodin v kuse brečící miminko mi také nepřidalo. Do toho manžel zvracel 10 dní v kuse… Bylo to hrozně těžké, pro nás všechny 3.

Malý hodně hubnul a při každém pokusu o kojení se rozeřval, až se vždy zalikal. Měla jsem tenkrát pocit, že mu tou mou snahou o kojení jenom ubližuji, že ho tím snad mučím, jak plakal. Nakonec to samozřejmě vyvrcholilo tím, že malý spadl na téměř na 2,5kg a doktorka mi řekla, že by bylo lepší, abych přešla na flašku úplně – že mu prý bude chutnat lépe. Obřečela jsem to ještě dlouho potom.. Na druhou stranu teď už vím, že se Filípek opravdu NIKDY plně nepřisál. Myslela jsem si, že ano, ale po srovnání s druhorozeným J. můžu říct, že se divím, že F. bez vůbec přežil těch pár dní, než jsme začali dokrmovat… Dnes už to celé vnímám jen jako bolavou vzpomínku. Vzpomínku na porod, který se tak úplně nepovedl.

Vzpomínku na to nejtěžší období v mém životě. Ale dnes už naštěstí vím, že vše se děje z nějakého důvodu a že právě díky nepovedenému porodu a následnému nekojení máme druhého syna talhle blízko k prvnímu, to by se jinak nestalo. Je to Osud. Nejvíce mi pomáhalo vědomí, že kdyby se celá situace odehrála jinak, kdybych porod zvládla lépe, kdybych mohla kojit, nebyl by tu náš druhý syn. Vědomí, že takhle se to stalo sice jinak, než jsem si přála a bylo to pro mě hrozné, ale právě takhle se to stát mělo.

Hlavně je důležité si uvědomit, že nekojení není konec světa a přirozený porod taky nemusí být žádná výhra. Nikdy dopředu nevíte, jaký váš porod bude, proto byste si nikdy neměly vyčítat, jaký porod to nakonec byl. ❤️

Tereza R. (IG: @jdu_za_svym_snem a @skorodvojcatka)

Neboj se svých emocí, dokáží pomoct překonat každou náročnou životní situaci.

V roce 2020 jsem před pandemií otěhotněla, miminko bylo chtěné a moc jsme se na něj těšili. Již u prvního screeningu mi však lékařka sdělila, že moje děloha je rozdělena přepážkou (uterus septus) od shora dolů až k děložnímu hrdlu. O přepážce jsem se tak dozvěděla když už bylo pozdě ji odstranit (na žádném už před tím ji nikdo neviděl, což nechápu) už jsem byla těhotná a přerušení nepřipadalo v úvahu. Možnost druhá tedy byla miminko nosit a prakticky jen čekat, co se stane. Miminko dobře rostlo, vše bylo jak má, žádné vážnější problémy jsem neměla. Poslední osudný týden jsem cítila silnější tlak v podbřišku, jako kdyby mi bříško kleslo a že už bylo hezky vidět (22tt). Čekala jsem chlapečka Vojtíška, jménem po tatínkovi, ten týden bylo hrozné vedro a k tomu ta bolest břicha. 1.8. 2020 jsem ulehla do postele a ve 23.00 se vzbudila se šílenou bolestí, zjevně kontrakcí. Jako prvorodička jsem byla mimo, bylo přeci jen hrozně brzy na to, aby miminko přišlo.

Volala jsem mamince, přítel byl na svatbě kamaráda. Maminka dorazila do 5ti minut, volala záchranku s tím, že již krvácím. V porodnici Kladno mi lékařka sdělila po vyšetření, že rodím, že již cítí nožičky našeho kloučka v prstech. Dále mi bylo sděleno, že gestační týden je tak nízký, že mohou poskytnout pouze základní péči a miminko nechat odejít v poklidu. Vyšší pracoviště mě odmítla přijmout, miminka prý zachraňují až od 23tt, já v té době byla 22tt+5. Šok z toho všeho mi ani nedovolil si vše připustit.

„To mi jako říkají, že mi teď zemře dítě?“ Nechápala jsem. “ To se přeci nemůže dít. Proč já…“ Syn se narodil 2.8.2020 v 1.45 v noci, jeho srdíčko se zastavilo během porodu. Vojtíška jsem si chovala asi hodinku, vedle stála moje maminka a obdivovala jak je kouzelný. 23cm a 540g naší malé lásky do dlaně. Vojtíšek že mne udělal maminku, připravil mě na cestu sebereflexe a hlubokého zármutku, který mi dokázal, že s partnerem zvládneme vše, že k sobě patříme.

Od 31.3.2022 tak držím v rukách jeho brášku Míšu, který sice také přišel dřív, ale vše dohnal a je z něj kouzelný usměvavý klučík. Tvářičky má jako bráška, stejně jako nosík. Věřím, že se nám jeho dušička i skrze bráchu vrátila a tak tu může být s námi napořád.

Nejvíce mi pomáhalo se, nechat emoce proudit tak jak přijdou, nedržet je, pořádně si zakřičet. Terapie pro rodiče v obtížné životní situaci, pomohla mi kniha Čekala jsem miminko…ale..kde jsem si přečetla spoustu podobných příběhu a zjistila, že je to tak běžné a přesto takové tabu. Mluvit o svém příběhu, udělat rozlučkový rituál s miminkem, pokud lze tak uspořádat pohřeb, to byl náš případ. Namalovat si miminko (do teď mě mrzí, že nemám naši společnou fotku)…

Ženy, nebojte se svých emocí, dokáží pomoct překonat každou náročnou životní situaci.

A.

Občas musí člověk padnout na úplné dno, aby se od něj mohl pořádně odrazit

Vždy pokud mi na někom záleželo, mluvím teď o partnerských vztazích, jsem se pro danou osobu mohla doslova rozkrájet. Vždy jsem zastávala heslo dělej pro druhého a chovej se k němu tak, jak by si ráda, aby se on choval k tobě. Nicméně ani v jednom z mých vztahů se to nepotvrdilo a všechny skončili nevěrou ze stran partnerů.

K tomu během studia na vysoké škole se přidal pokus o znásilnění opilým zdrogovaným výměnným studentem a několika násobné obtěžování (osahávání) cizími muži na veřejnosti. Aby toho nebylo málo mám za sebou tří roční vztah, ve kterém od začátku do konce figurovalo domácí násilí v psychické a sexuální formě vyústěné znásilněním od ex partnera a následné vypovídání u soudu proti ex partnerovi, který byl obviněn z obtěžování nezletilých dívek na internetu. Z tohoto vztahu se mi nakonec podařilo odejít v roce 2019. Je to sice už několik let, ale trauma si nesu do teď, přijde mi jakoby to bylo včera a tuto minulost si nesu sebou neustále.

Po této zkušenosti jsem se rozhodla odstěhovat do zahraničí s pokusem začít znovu. Kompletně jsem změnila obor práce a z finančnictví jsem přešla do sociálních služeb. Mým novým startem se měla stát péče o lidi s poškozenou míchou. Začátky nebyly lehké, ale po chvíli to bylo dobré. Nicméně aktuálně jsem v situaci, kdy spolu s kolegyněmi uvažujeme nahlášení našeho současného klienta za šikanu na pracovišti. Během jednoho roku práce s tímto klientem jsem spadla do hlubokých depresí, silnému syndromu vyhoření, panických záchvatů a zhoršily se mi mé zdravotní problémy kvůli velkému stresu.

K tomu všemu jsem nedávno byla napadena při večerní cestě z vlaku do práce. Ztratila jsem jakýkoli zájem o sebe i okolí. Většinu času nemám sílu ani vstát z postele a cítím se kompletně prázdná. Jako tělo bez duše. Z původního záměru pomáhat lidem potřebuji pomoc já sama… Uvědomuji si, jak mě má minulost ubíjí, jelikož mě pronásleduje na každém kroku ale vím, že takto dál žít nechci, takže po dlouhém odkládání jsem konečně začala s terapií a také začala hledat novou práci. Vím, že tohle opět jen další začátek, že je přede mnou dlouhá cesta, ale doufám, že se mi podaří najít východisko.

Aktuálně mi nejvíce pomáhá můj současný partner, kterému jsem se o všem svěřila.

Každopádně ženy! Občas musí člověk padnout na úplné dno, aby se od něj mohl pořádně odrazit a vydat se zpět na cestu vzhůru. Takže se nikdy nevzdávejte, protože vždy je cesta ven!

K. 

Vše zlé je k něčemu dobré

Vždy jsem byla rodinný typ. Když jsem se od lékařů dozvěděla, že mít miminko bude u mě težší, než se zdá, nemohla jsem tomu uvěřit a vlastně jsem ani nechtěla. S přítelem jsme se začali hned snažit. Začali jsme se snažit o miminko od září 2020 – v listopadu jsem objevila své první dvě čárky. Radovala jsem se, strašně moc. Ale po velkém štěstí většinou přijde smutek. První těhotenství skončilo potratem. Tak stejně, jako těhotenství hned o měsíc později (v prosinci) a další v červenci 2021. Nedá se říct, že druhý a třetí potrat bych prožívala jinak. Na takové události si žena nikdy nezvykne ani se na ně nepřipraví. Všechny ztráty dítěte ve Vás udělají hluboké rány, které už nikdo a nic nezahojí. Je mi 24 let a během 2 let jsem prožila 3 potraty, komplikovanou léčbu v IVF centrech, ztrátu zaměstnání, rozchod s přítelem, s kterým jsem byla 3 roky a se kterým jsem plánovala založit rodinu. Musela jsem se sama přestěhovat a sama si zařídit bydlení (přátelé nevěděli čím si procházím). Je pochopitelné, že jsem si prošla depresemi. Nestydím se za to. Nyní je mi o hodně lépe, ale ani nejlepší léky Vás neuzdraví natolik, aby vymazaly tuhle minulost. Říká se, že psychická bolest je mnohdy horší než fyzická. A tohle je ten případ. Nic nebolí víc než ztráta dítěte.

Jelikož mi můj přítel bohužel nebyl opora (, zůstala jsem na vše sama. Kamarádkám jsem se s něčím takovým nemohla ani nechtěla svěřit, bylo to pro mě moc citlivé a bolavé. Vše jsem tedy probírala s maminkou po telefonu a maminka byla jedna z mála, která tady pro mě byla v nejhorším. Bohužel žije 150 kilometrů ode mě, a tak bylo pro mě extrémně náročné to vše zpracovávat sama doma, když jsem přišla z práce a v práci pak dělat že je vše v pořádku. Měla jsem pocit, že tu pro mě nikdo není. Když přítel přišel domů, ani se nezeptal, jak mi je. Jak se cítím. Jen mi řekl, že to všechno moc prožívám a řeším. Že to nemám dělat nebo se z toho zblázním. Chvilek, kdy by mě objal a řekl, že to bude dobrý, bylo minimálně. Choval se, jakoby se nic nedělo. Pochopila jsem, že to chce čas, abych vše vstřebala a taky to, že se člověk musí spoléhat vždy hlavně na sebe. Samozřejmě je super, když máte kolem sebe lidi, kteří Vám pomůžou a vyslechnou Vás, když potřebujete. Že se máte u koho vyplakat. Ve skutečnosti si ale vším musíte vždy projít samy, samy si projdete všema fázema (smutkem, vztekem, popíráním situace a v dobrém případě i smířením).

Nyní jsem sama, žádného přítele nehledám a myslím si, že dobré časy mě ještě čekají. Že jich bude hodně. Že najdu super chlapa s kterým založím rodinu a vše zlé co jsem prožila, bude prostě jen hnusná minulost (která mi ale přinesla spoustu zkušeností). Holky, ženy, dámy. Prosím, nezapomínejte na naši sílu, protože dokážeme vše, co budeme chtít. Musíme kolikrát přežít spoustu zlých situací, ztráty, rozchody, nevěry apod. Nezapomeňte, že vše co se nám děje, se děje z nějakého důvodu a má nám to něco ukázat. Vše zlé je k něčemu dobré. Važte si samy sebe a toho, že jste ženy. Buďte na to pyšné. Dokážeme něco tak krásného jako přivést na svět nový život. A to není málo. Pokud si procházíte právě něčím podobným, tak věřte, že je to jen zlé období, které brzo pomine. Dejte všemu čas a nebojte se plakat nebo křičet. Je to úplně v pořádku, i kdyby Vám někdo říkal, že ne.

Žanda (IG: @zanetabudinska3)

Je potřeba samy sebe zbavit limitujících přesvědčení

Ahoj ženy! ☺️ Jmenuji se Adéla, je mi 24 let a prošla jsem si vším možným. Začalo to v mém dětství, kdy mi diagnostikovali údajně nevyléčitelné astma. Měla jsem taky chronickou rýmu, smrkala jsem každý den a neznala ani jeden den bez kapesníků, dost mě to omezovalo a trápilo… Taky jsem měla alergie a vždy ve škole opuchlé oči a styděla se před spolužáky na základce…

Všechno se změnilo v mých 17 letech, kdy jsem ze dne na den začala běhat, cvičit, jíst zdravě a vydrželo mi to doposud! Už úspěšně přes 7 let! 🙂 Jak se to stalo? I předtím byly nějaké pokusy žít zdravě, ale tehdy po svých 17. narozeninách jsem udělala rozhodnutí celou svou duší, že do toho jdu! Zpozorovala jsem, že moje rýma a alergie je pryč! 😳 A astma se také zlepšilo…

A tak jsem začala studovat léčení do hloubky a pochopila jsem, že zdravá strava velmi ovlivňuje naše zdraví. Nejen strava, ale především psychika. Negativní myšlenky, negativní emoce a stres obrovsky ničí naše tělo. A tak se mé astma ještě občas vracelo, ale jakmile jsem na sobě později začala pracovat a duchovně se rozvíjet, tak také odešlo!

Můj život byl dá se říct OK. Zlom nastal v ten moment, kdy jsem narazila na osobní rozvoj a probudila se ve mně touha plnit si své sny! Odešla jsem z vysoké školy a rozhodla se začít podnikat! Našla jsem si k tomu práci a mezitím si dělala kurzy fitness trenérky a výživové poradkyně. A tak jsem nadšeně věřila v to, jak hned online podnikáním vydělám milióny! 😃 Jenže skutek utek… I přesto, že jsem dělala osobní rozvoj, tak jsem měla obrovské strachy o peníze a moje podnikání se moc nehnulo… Navíc jsem pořád cítila volání ještě někde jinde. I když jsem si myslela, že mě výživa a cvičení baví, tak jsem se necítila naplněná, táhlo mě to víc a víc k osobnímu rozvoji… A to hlavně proto, protože jsem chtěla překonat své strachy a limitující přesvědčení ohledně peněz. Chtěla jsem pochopit, proč někdo peníze má a někdo ne. Proč se někomu daří v podnikání a někomu ne. Pochopila jsem, že každý z nás máme vzorce přesvědčení z našeho dětství, ale že to můžeme změnit!

A tak si mě osobní i spirituální rozvoj zavolal ještě mnohem víc. Odešla jsem z práce, mnohem víc se pustila do své tvorby, vzdělávala se a prožívala si náročné měsíce, kdy mi každý říkal, ať si najdu práci. Já ale vytrvala a věřila, že tu cesta prostě musí být! A tak jsem se dostala k učení od Dr. Joe Dispenzy – každé z vás velmi doporučuji, lidé se díky němu uzdravují z nevyléčitelných nemocí za pomocí meditací a prací se svou myslí! ☺️ Je to světově známý autor několika knih a dělá retreaty po celém světě a jeho učení předává už 30 let. Každopádně zpět k příběhu.

Zavázala jsem se k tomu, že budu každé ráno hodinu meditovat a pracovat se svou myslí a pokud se mi to vážně povede – rozjet své podnikání, najít svou správnou cestu a uzdravit se, tak to budu učit další lidi! Proč uzdravit se? Protože mě v té době (aby toho nebylo málo) ještě postihla Borelie, kterou jsem měla v pravém koleni. V noci jsem se budila, s kolenem nemohla cvičit a bolely mě i další klouby v těle… Zpětně za to děkuji, protože v rámci fitness jsem neměla úplně kladný vztah k tělu a tato nemoc mi to krásně ukázala… Taky vím, že tato nemoc tu byla hlavně kvůli velkému stresu, který jsem měla v oblasti podnikání a peněz. A ten stres jsem právě podporovala tím, že jsem dost cvičila a byla na své tělo přísná.

No a povedlo se mi uzdravit se a dosáhnout svých cílů? ANO. Mé podnikání se postupně rozjíždělo a to hlavně i díky tomu, že jsem si nechala pomoci – investovala do mentorky a dalších programů. Proto holky doporučuji každé z vás – neutápějte se v tom zbytečně, radši si někoho zaplaťte (peníze se prostě najdou, já je taky neměla, ale nějak se to udělalo…) a uvidíte, že vám to ušetří plno času, energie, pádů a chyb! Taky jsem postupně měla mnohem víc peněz a ano, uzdravila se! Doktor mi tehdy řekl, že mám Borelii v krvi už několik let, takže to nepůjde uzdravit, poslal mě akorát s tím kolenem k doktorce, která mi dá prášky na klouby. Já si tehdy řekla: ,,Ok Vesmíre, testuješ mě, jestli to s tím tvořením reality myslím fakt vážně.“ a šla jsem do toho naplno!

Odmítla jít k doktorce a zavázala se k tomu, že jsem prostě zdravá a hotovo! Chci vám říct, že největší chybou lidí, kteří jsou nemocní nebo nemají peníze nebo prožívají jakoukoli naprd situaci, je to, že se s tím ztotožňují… Je potřeba nebýt obětí, ale začít konat jinak, začít přemýšlet jinak. A hlavně věřit – naděje tu je vždy!!!❤️

Tohle je ve zkratce můj příběh. Je za tím ještě plno dalších věcí. Taky jsem celý život bojovala se samotou a mrzelo mě, že nemám vztah. Taky jsem trpěla méněcenností, studem, vinou… ALE! Díky všem těmto lekcím jsem se na té cestě dostala ke svému poslání, ve kterém se už necítím nenaplněná (jako tehdy u fitness), ale na správném místě. Dostalo mě to k poslání, kde ukazuji i dalším ženám, že to právě v nich je ta SÍLA a každá z nás si může tvořit svou realitu a být ÚSPĚŠNÁ a taky ZDRAVÁ! Ty z vás, které hledáte své poslání, tak začněte s tím, co máte a co vás aktuálně nejvíc baví. Já začala s tím fitness, které mě tehdy bavilo, ale vidíte, kam mě to zavedlo… A to předávám i dalším ženám – ať nestojí na místě, ale začnou s tím, co mají. To poslání se vyvíjí. Kdo ví, co budu dělat za 10 let! ☺️

Každopádně toto je něco, co mě aktuálně neskutečně baví. Učit další ženy, ať si tvoří svou realitu, ať jsou naplněné, ať jsou samy sebou, ať žijí své poslání, jak rozjet své podnikání, jak mít peníze za to, co je baví. Doufám, že tento příběh některé z vás pomohl. Mým přáním je, aby ženy byly konečně ve své síle a dovolily si v životě dělat to, co je BAVÍ! Ne někde makat a trpět. Ale opravdu naplňovat svůj potenciál, dělat své poslání!!! A proč? Protože když si to dovolíme, tak budeme inspirací pro naše děti. Šťastná máma = šťastné dítě. Je potřeba samy sebe zbavit limitujících přesvědčení, abychom pak mohly být příkladem pro naše děti, že je možné žít život, ve kterém jsme šťastné, zdravé, úspěšné. Pokud s vámi souzní můj příběh a mé myšlenky a řešíte si téma zdraví/poslání/peníze/podnikání/sebeláska, tak se určitě podívejte na můj YouTube kanál – Adéla Třetinová, taky na můj web www.adelatretinova.cz.
S láskou, Adéla… ❤️

Adéla (IG: @adela_tretinova)

Důležité je nepřestávat věřit

Celé těhotenství bylo úplně bez problémů, stejně jako u prvního syna. Žádné komplikace, ani nevolnosti, úplně ukázkové těhotenství. Den před porodem jsme byli na kontrole, kde mi řekli, že mimčo je dost veliké a vzhledem k tomu že se první syn zasekl raminkama tak by bylo fajn porod už vyvolat aby nevyrost ještě víc. Domluvili jsme se hned na další den. Mezitím se mi v noci porod rozběhl sám, kolem půlnoci začali bolesti, v 5 ráno jsme dojeli do porodnice, to už sem byla otevřena na 5cm. Šly jsme na porodní sál, kde sem trávila kontrakci ve vaně. Porod probíhal jako po másle, po sedmé hodině už sem začla rodit a všechno bylo krásné a bez komplikací do že doby než se malý zasekl raminkama.. a tohle nám obrátilo život vzhůru nohama. 4 minuty trvalo než ho vytáhli a odnesli pryč a my s manželem jsme nic nevěděli, nevedeli jsme co se děje, jen mám říkali, že až bude o Kryštůfka postaráno tak nám přijdou říct. Po dlouhé hodině přišel primář dětského oddělení a oznámil nám, že museli Kryštůfka dlouhých 36 minut oživovat, bude převezen do jiné nemocnice a pravděpodobně nepřežije ani cestu.

Před převozem nám ho přišli ukázat, znovu nám zopakovali jak na tom je, ze je to hodně hodně zle a že když cestu zvládne(což by byl zázrak) tak ho budou chladit v inkubatoru aby se regeneroval mozek. A odjeli. Já po fyzické stránce byla schopna odejít domů, ale chtěli si mě tam nechat aspoň do druhého dne. To bylo asi nejhorší čekání, ležet a čekat jestli náhodou někdo nezavolá že se neco stalo. Teď zpětně si říkám, že na to co se stalo sem byla celkem v pohodě, ale to asi tím že sem se vůbec v tu chvíli nepřipouštěla co že se to vlastně děje. Druhý den mě propustili a my mohli s manželem jet za Kryštůfkem na JIRP, na to nikdy nezapomenu když jsme přišli a odkryli inkubator tak se mi snad podruhé zhroutil svět. Vidět svoje miminko jak leží někde zavřené, celé bílé, nafouklé, trčí z něj snad tisíc hadiček a na intubaci to bych nepřála nikomu na světě. Opět nám říkali nejhorší scénáře, tři dny chlazeni je v ohrožení života, během těch tří dní mel krvácení do nadledvin, křeče v mozku, infekcí, oběhové selhání a spoustu dalších co už si ani nepamatuji. Bylo to těžké období i z toho důvodu, že jsme trávili spoustu času v nemocnici a druhý syn který ještě neměl ani 2 roky, trávil čas u babičky. Po třech dnech Kryštůfka vrátili na jeho tělesnou teplotu, po šesti dnech se zbavli intubace a dýchal sám, čemu doktoři taky moc nevěřili. Nastalo další strašení, bude ležák co nebude vědět o světě. Neměl žádné novorozenecke reflexy, takže jídlo bude problém, deset dní se krmil sondou(hadička vedena nosem až do žaludku). No kdybych měla popisovat celý náš pobyt v nemocnici to by bylo nadlouho, ale ve zkratce. Naučila sem Kryštůfka pít z flašky, trvalo to deset dní. Při propuštění nikdo nevěřil svým očím, reflexy měl Kryštof vybaveny až na jeden na nohách. A propouštěli nás se slovy, že tohle tam ještě neměli. Tak dlouhou resuscitaci a aby dítě odcházelo z nemocnice po třech týdnech bez sondy, v rámci možností v pohodě. Teď 25.8. To bude rok a ještě zdaleka nemáme vyhráno (diagnoza DMO nás nejspíš nemine), ale makáme z plných sil aby to Kryštůfek dotáhl ještě daleko. Na to co má za sebou, jak intenzivně cvičí a co má ještě před sebou, tak je to veselé a pořád usměvavé dítě. I když bude mít rok tak je to pořád naše takové miminko.❤

Úplně Ze všeho nejvíc mi pomáhalo myslet na ty naše děti a že mě tu potřebujÍ silnou. To mě drželo asi nejvíc na nohách, pak manžel, který říkal a pořád říká, že malý bude úplně v pohodě, bude to trvat dýl, ale všechno bude. Rodina. Pak naše úžasná fyzioterapeutka, která říká že to dáme, bude to dřina, ale Kryštůfek všechno vycvičí a věřím ji.

I když něco vypadá dost špatně, tak je hlavně důležité nepřestávat věřit, že všechno dobře dopadne. Jenom kvůli tomu, že jsem se snažila si nepřipouštět všechno, co nám doktoři říkali, tak sem byla schopna fungovat.

 

Kika (IG: @krystufkova.cesta)